Pes, který mi změnil život

Minulý víkend jsme oslavovali. Já a můj úžasný pes Arnie jsme velmi úspěšně absolvovali naše první lovecké zkoušky – Zkoušky vloh. Bylo to pro mě „poprvé“ a upřímně vám tedy řeknu: „Byla to fakt výzva.“

Celé to začalo už před 24 lety, kdy jsem se poprvé setkala s plemenem psa MOK = maďarský ohař krátkosrstý. Jmenoval se Jožín a byl to pes mé kolegyně, která ho občas brávala do kanceláře. Kdybyste viděli co tam vyváděl s pet lahví, tak byste pochopili, proč se o nich říká: „No to je prostě maďar.“ Je to veselé a velmi živé plemeno. Jožín si mě získal svou přátelskostí a jedním nezapomenutelným zážitkem. Byla jsem u Vlaďky na návštěvě a dávala jsem něco do ledničky zrovna, když se Jožínek vrátil s páníčkem z procházky. Měl takovou radost, že mě vidí, že mi zezadu skočil na ramena a začal mě pusinkovat všude, kde mohl. Já se tak lekla, až jsem se musela začít smát. Tou dobou jsem se takto velkých psů ještě bála, takže to pro mě byl vcelku šok.
Uplynulo mnoho let a teprve před dvěma roky nastalo v mém životě to správné načasování pořídit si vlastního psa. A tak jsme si domů přinesli, a to doslovně, tohoto malého uličníka. Máme ho z chovatelské stanice tady u nás v místě bydliště a tak šel do nového domova pěšky, což se mu moc nechtělo, takže jsme ho nesli v náručí.

Hned od začátku jsem věděla, že ho budu chtít uchovnit a k tomu patří mimo jiné povinnost splnit několikery zkoušky. Jak šel čas, tak na výcvik a tréninky z důvodu podnikání pořád nebylo dost času nebo energie. Též jsme neměli jasno v tom, kdo by ho měl na těch případných zkouškách vést. Zda já jako majitelka, nebo můj bývalý přítel. A tak se stalo to, že jsme ho naučili základní poslušnost, ale na pořádný výcvik už nikdy nedošlo.
Když mu byl rok a půl (naprosto jasný začátek psí puberty), tak jsme se přítelem rozešli a nastalo slušné peklo. Arnie se rozhodl, že se stává alfa samcem smečky, že mě musí chránit, ale jinak si může dělat co se mu zachce. V realitě to vypadalo tak, že na ostatní psy vždy vrčel a vyjížděl, odbíhal si kam zrovna potřeboval a všechno, co do té doby uměl, jako by zapomněl.
Začala jsem to hned řešit. Pravidelně jsme navštěvovali soukromé lekce základní poslušnosti. Jít mezi ostatní pejsky byl očistec, protože Arnie jasně dával najevo, že se mu další kamarádi nelíbí. Naštěstí to měl jen vůči psům, fenečky miloval a miluje dodnes. (Je to prostě chlap.) Jednou jsme byli na skupinové lekci a já se na jejím konci téměř sesypala. Šla jsem za cvičitelkou, abych se poradila a skončilo to mým pláčem. Dostalo se mi však neskutečného daru v podobě tohoto uvědomění:

Pokud chci, aby se změnilo chování mého psa, musím se v první řadě změnit JÁ.

V ten okamžik se u mě odstartoval několika měsíční proces práce na sobě, na mém sebevědomí, sebe-hodnotě, sebeúctě, rozhodnosti, síle, dominanci, ale i pokoře, respektu a přijímání včetně sebe-přijetí. Všechna tato témata se mi po nedávném rozchodu s partnerem vůbec nechtěla řešit, ale nedalo se nic dělat. Psa, který neposlouchá a je hnusný na ostatní pejsky, jsem doma mít rozhodně nechtěla.
Poctivě jsme pokračovali v návštěvách soukromých lekcí a časem jsme přešli do loveckého výcviku. Přátelé, řeknu vám velmi upřímně, že v dnešní době sehnat dobrého a aspoň trochu spolehlivého výcvikáře je téměř nadlidský výkon. Nicméně na podruhé se nám to podařilo a v květnu jsme začali s intenzivním výcvikem. Přes prázdniny jsme měli pauzu z mnoha důvodů a v září jsme se do toho pustili opravdu naplno. Výsledkem jsou úspěšně dokončené první zkoušky a koncem října nás čekají další.

To nejdůležitější co vám chci tímto příběhem předat. Po cestě jsem se mnoho naučila, získala a pochopila. Zde je pár konkrétních příkladů:

1. přepsání nevhodných myšlenkových vzorců – například jsem dlouho věřila, že ho fyzicky nezvládnu, když on sám váží téměř 30 kg a já 55 kg. O tom to totiž vůbec není. Když vás pes respektuje a vy v kontaktu s ním jste bdělí a pozorní, myšleno plně přítomní, tak zvládnete klidně i koně. To koneckonců vidím u své dcery, ale o tom třeba zase jindy.
2. práce s mnoha, ale opravdu mnoha strachy – prožívala jsem strach snad opravdu ze všeho. Strach z toho, že pes neposlechne na přivolání, strach, že mi zdrhne za zvěří, strach z toho, že nenajdu kam mám jet na trénink (jednou jsem zajela i do areálu věznice 🙉), že přijedu pozdě, že se bude prát s ostatními psy, že se snad v životě nenaučí brát ten aport ze země, že toho těžkého zajíce přece neunese a na aporty se vykašle, že tu křepelku namísto vystavení zakousne – tento strach byl fakt mega velký,…
3. překonání komfortní zóny a vstup do neznáma – jelikož mám velmi ráda jistotu, tak vlastně každý trénink pro mě byl vstupem do neznáma. Nevěděla jsem na jaké pole přesně pojedu, kde budu parkovat, kolik tam bude dalších lidí, co budeme dělat. A co se týče překračování komfortní zóny, tak o tom bych mohla napsat další článek. Ale to by bylo jen pro silnější povahy. Ti, co někdy trénovali aport s loveckým psem, tak vědí o čem mluvím😉.
4. vybudování si respektu – tak toto byla vcelku výzva. Velmi ráda o ostatní pečuji, včetně mého psa a preferuji harmonii a klid. Takže nastavit si pevné hranice a velmi důsledně je dodržovat byl oříšek. Poctivá důslednost však brzy začala ukazovat výsledky a pomohlo i spojení se s vnitřní sílou, kterou jsem několik posledních let aktivně nevyužívala.
5. návrat ke své síle – je to už pár let, co jsem odešla z pozice uznávané manažerky, kde jsem byla se svou vnitřní sílou vcelku pravidelně v kontaktu. Můj poslední kontakt s touto sílou byl na dvoudenním semináři Hlas a síla projevu, kde jsem dostala nádhernou zpětnou vazbu. Jednalo se o práci s hlasem a bylo mi řečeno, že můj hlas rozvibroval okenní tabulky. Při práci se psem také používám intenzivně hlas a jelikož mám velmi temperamentního psa, tak si mohu dovolit i maximální hlasitost a specifickou barvu hlasu. Můj výcvikář mi říká „rocková zpěvačka“ a kamarádka zase, že ten můj „chraplák“ posadí na prdel nejen psa.😄 To vše mi pomáhá vracet se ke své síle a užívat si ji.
6. nový způsob skvělé relaxace a uvolnění – několik hodin denně venku, za každého počasí se mnou dělá vážně divy. Naučila jsem se nekoukat na počasí, ale správně se obléknout. A při pobytu venku zcela zapomínám na všechny mé starosti a povinnosti. Když mě náhodou něco bolí, tak i na tu bolest zapomenu. Neznám (teda kromě meditace) lepší relax a vypnutí hlavy.
7. noví přátelé – na tréninkách se potkávám s dalšími majiteli loveckých psů, převážně „maďarů“ a všichni máme stejné radosti i starosti s našimi miláčky. Dostalo se mi nádherného požehnání v podobě úžasné kamarádky, se kterou společně trénujeme i mimo tréninky a získala jsem tak nejen skvělou parťačku, ale i kamarádku, která mě neskutečně podporuje a inspiruje.
8. mám skvělý vztah se svým psem a jeho bezpodmínečnou lásku bych za nic neměnila
9. nárůst sebejistoty a sebevědomí – myslím, že z výše uvedeného je naprosto jasné, že vedlejším efektem toho, že jsem si pořídila loveckého psa je příjemný nárůst mé sebejistoty a sebevědomí. Arnie je mým velkým učitelem a já jsem velmi vděčná, že ho mám.
10. návrat k sobě – dělám něco, co mě neskutečně baví a naplňuje a ještě to tímto způsobem mohu šířit dál.
    
    Co říci závěrem? Pokud na sobě chcete zapracovat a změnit se, pořiďte si loveckého psa.😀 Berte toto doporučení samozřejmě s nadsázkou, existují mnohé a jiné cesty sebe-rozvoje. Každý si jen potřebujeme vybrat tu svou, toho svého učitele nebo průvodce. Přeji vám všem šťastnou ruku ve výběru.
    
    Pokud vás cokoliv z tohoto příběhu zaujalo, budu ráda za vaše laskavé a upřímné komentáře.